Questy

Pramen života

D ívka se posadila, nebezpečně vyhlížející palcát si položila do klína a o stůl opřela svůj velký oprýskaný štít, na kterém byl stále ještě rozeznatelný symbol sněhové vločky uprostřed šedého diamantu. Nespouštěla oči ze stařeny na druhé straně stolu, která svou scvrklou seschlou vrásčitou postavou připomínala spíše zombii oživenou nějakým šikovným nekromantem nežli člověka.
Stařena na tváři vyloudila výraz, který měl být zřejmě úsměvem. "Přeješ si znát svůj osud, ty, jež přicházíš z daleka a hledáš pramen."
Nebyla to otázka, ale konstatování. Navzdory letnímu počasí plápolal v krbu oheň a vzduch v nevětrané šeré místnosti byl zatuchlý a nedýchatelně horký. Kapičky potu dívce stékaly po těle, ale ta na sobě nedala nic znát a oplácela stařenin upřený pohled.
Mlčky na sebe hleděly dlouhé minuty, až konečně stařena sklopila oči ke křišťálové kouli ležící před ní na desce stolu. "Osud je jak řeka." Její hlas byl tichý a skřípal jak nenamazané dveřní panty. "Vede od pramene do dáli neznámo kam, aby se na konci své cesty vlil do nekonečného oceánu nebytí. Potůčky jednotlivých osudů se proplétají, zurčí mezi kameny, stékají se a zase rozpojují..." Stařena přeleštila kouli cípem svých hadrovitých šatů a zahleděla se do ní. "Řeky osudu většinou v moři ústí, ale řeka tvého hledání v něm pramení... Vidím široké mořské pláně brázděné vlnami a její šupiny ze zlata lesknoucí se pod hladinou. Najdi ji a najdeš počátek své cesty."
Dívka se nespokojeně zavrtěla na židli a rukou si utřela pot z čela. "Ale kde na moři mám hledat?"
ziva voda Stařena vydala chrochtavý pohrdavý zvuk, který měl být zřejmě smíchem. "Moře nemá žádné "kde" – táhne se od obzoru po obzor pořád stejné: slaná voda, vlny. A ona není kotvou, aby čekala na dně, až jí někdo vytáhne. Hned je tu a hned zas jinde. Najdi ji a teď mě neruš, musím se soustředit." Znovu se sklonila ke kouli tak, že se jí téměř dotýkala nosem. "Ano, ano zlaté šupiny pod hladinou," mumlala si babizna spíš pro sebe, než že by mluvila k dívce "...a potom ticho, mrtvé ticho a přesto naplněné šepotem těch, kteří už dávno mluvit ani šeptat nemají. Ale náhle ticho vyplňuje voda. Kape, stéká všude, šeptá, zurčí, řve, dusí a zabíjí! Oči temné, plné bolesti, nenávisti a žalu, které již dávno vytlačily jakoukoli lidskost a city... krev a mrtví, spousta mrtvých a potoky krve barvící průzračnou vodu do ruda… a potom...“ Stařena vzhlédla a upřela pronikavý pohled na dívku. "A potom zemřeš i ty. Jinudy cesta nevede." Pátrala v dívčině tváři, jakoby se snažila zahlédnout známku strachu nebo jiných emocí, ale tvář mladé kleričky zůstávala bez výrazu. Stařena neznatelně pokrčila rameny. "Tok této tvé řeky je obrácený, teče z moře k prameni, ale smrti se na jejím konci nevyhneš." Náhle natáhla ruku podobnou pařátu a dotkla se dívčiny tváře. Její ruka byla suchá a studená, jakoby skutečně patřila mrtvole. "Vidím dál, než si myslíš, jiné tvé řeky, jejichž proud tě bude unášet, ale jsou potoky a řeky, které by měly zůstat skryté až do okamžiku než jimi bude člověk proplouvat. A teď běž, tvůj osud čeká..."

Sny... zářivé střípky našich tužeb, přání a nadějí... začouzené ostré střepy nočních můr, obav, slabostí a děsů... nestálé a mihotavé útržky vzpomínek. Přichází tiše, za soumraku, aby je první paprsek svítání zaplašily zpět do nicoty.

Iaremiah se ve spánku blaženě usmíval "hihihi ahoj, taky tě rád vidím," zamumlal. Otočil se na druhý bok, tak tak že při tom nespadl do vody, a spal dál.

Copyright 1999-2013 Dark Paradise