Legendy

Elfské zbraně

Elfí kuše W illiame! Večeřeee!!" chlapec jakoby volání své matky vůbec neslyšel, maximálně se soustředil na terč. Zatajil dech, zavřel oči a s následujícím výdechem vystřelil šíp. Uslyšel jeho zasvištění a zabodnutí do terče. Nepřekvapilo ho to, věděl, že se trefí. Pomalu otevřel oči a viděl, že se šíp zabodl jenom kousíček od středu. Pousmál se, nejen radostí nad povedeným výstřelem, ale také potěšením z luku, který si sám vyrobil. Šel pro šíp, ale to už ho matka volala podruhé, a tak své kroky rychle otočil směrem k domovu.

Mladý William Gattling byl synem Yewského lukaře a toto řemeslo se učil ovládat už od mládí. Otec v něm brzy rozpoznal velký talent jak na výrobu luků a kuší, tak na střelbu samotnou. Proto, když ho naučil všemu, co znal, rozhodl se dát jej na balistickou školu. William byl tím rozhodnutím nadšený a miloval své řemeslo stále víc a víc. Už dávno věděl, jak která střelná zbraň funguje, ale nevěděl proč tomu tak je. Ve škole se pomalu dozvídal všechny podrobnosti a časem začal pracovat na vlastních prototypech.

Už odmalička věděl, že kuše je silnější než luk a také, že je mnohem pomalejší. Problém tkví totiž v nabíjení, a tak se jej William snažil nějak vyřešit. Uplatňoval všemožné vědomosti získané při studiu, a když školu absolvoval, pokračoval ve svém vynalézání dál, protože věděl, že tato úprava by posunula všechny bitvy zcela jinam a on by se zapsal do dějin.

Stále se ale potýkal s týmž problémem. Kuše totiž musel vylepšovat i součástkami z těžkých kovů, protože obyčejné dřevo by předpokládaný nápor nevydrželo. To ovšem kuším na váze příliš neubralo, a tak bylo nakonec stejně prakticky nemožné je nabíjet rychleji. Postupem času dospěl k závěru, že musí sehnat dřevo, které by bylo lehké jako pírko, ale přitom pevné jako ocel. Žádné, které znal, tyto podmínky nesplňovalo.

Když byl svým životním neúspěchem zcela zdrcen, připomněly se mu jednou při pohledu na láhev vína podivné zelené elfí luky. "Elfové!" zvolal a tato myšlenka jakoby mu v žilách znovu rozproudila krev. "Jestli se ve stromech někdo vyzná, tak právě oni!" Když byl ještě malý, matka mu vyprávěla o jednom elfím městě, ukrytém v hustých lesích severovýchodně od jeho rodné vesnice. Neváhal už ani minutu, tato stará báchorka mu byla poslední nadějí, že jeho mnoholeté bádání nepřijde vniveč. V rychlosti sebral všechny své staré nákresy a náčiní na výrobu kuší, nasednul na koně a rozjel se do oněch divokých končin.

Jel dnem i nocí. Nejdřív po cestě, ale ta časem nabrala jiný směr, než měl v hlavě, a proto byl nucen z ní sjet. Okolní les stále víc a víc houstl stejně jako černočerná tma, což přinutilo Williama, aby sesedl z koně. Jakmile to udělal, zvíře se splašilo a zmizelo ve tmě. Nezbývalo než jít dál pěšky. Ve větvích prastarých stromů to praskalo a šustilo, jakoby se na něj domlouvaly, jakoby tušily, že z nich všech chce udělat jen hromádku luků a že je potřeba mu v tom zabránit.

William všude kolem cítil tu téměř hmatatelnou nenávist. Stromy byly stále hustší a nízký podrost mu tápání ve tmě také nijak neusnadňoval. "Copak tomu hloupému lesu nebude nikdy konec?!" zařval z plna hrdla, když už bloudil půl druhé hodiny.
Vtom ucítil na zátylku ledový hrot. Ihned poznal hrot šípu a hlavou mu proletělo, jak smutné by bylo padnout právě touto zbraní.
"Nekřič tolik, mohl bys probudit něco, co tě může zabít," ozval se za ním chladný hlas patřící bez pochyb majiteli onoho studivého šípu. Nestihl ani nijak zareagovat, když se hlas ozval znovu: "Teď si odpočiň, vyřešíme to ráno," a s těmito slovy se William sesunul bezvládně na zem a tvrdě usnul.

Probudil se v pohodlné posteli a s překvapením zjistil, že se vyspal dobře a cítí se velmi odpočinutě. Když se rozhlédl kolem, zjistil, že je v nádherné místnosti se stěnami pokrytými všemožnými popínavými rostlinami a že vedle něj sedí starší elf se stříbřitými vlasy, na něž mu oválným otvorem ve zdi dopadají paprsky slunečního světla. Jakmile si všiml elfova pozvednutého levého obočí, ihned si vzpomněl, proč tu vlastně je. "Dobrý den, já jsem William Gattling a mám nápad na skvělou kuši," nic lepšího jej v tuto chvíli opravdu nenapadlo.
"Já vím," odvětil k jeho úžasu elf. "Omluv, prosím, mé lidi, ale opravdu nemáme moc v lásce, když nám někdo v noci běhá po lese a ruší klid a pořádek, jenž tu vládne." William se začervenal. "Nicméně," pokračoval elf, "znám tvůj problém a mohu ti pomoci jej vyřešit." William nevěřil vlastním uším, přesto však dychtivě poslouchal dál. "Existuje jedno dřevo, které splňuje tvé požadavky," řekl elf a zvedl ze země zelené polínko. "Je to kousek z našeho nejmilejšího stromu."
William se na posteli posadil a uchopil polínko do ruky. Hned, jak to udělal, mu bylo jasné, že právě tohle je to, co potřebuje. "To je ono!" vykřikl nadšením.
"Tady máš své plány a náčiní," pokračoval elf a ukázal na hromádku v nohách postele. "Za chvíli přijdou mí lidé a ukáží ti dílnu, hodně zdaru, příteli." S těmito slovy se zvedl a odešel.

Jak řekl, tak se stalo. Ukázali Williamovi dílnu, a ten se dal nadšeně do práce. Pracoval od rána do západu slunce. Když byl s prací hotov, výsledek ohromil i elfy. Předložil jim nádhernou lehoučkou kuši. Hnědé dřevo bylo umně prokládané vzácným zeleným, díky čemuž byla kuše nejen lehčí než jiné, ale byla také mnohem tvrdší. V paprscích zapadajícího slunce jakoby přímo svítila nazelenalým světlem, když ji William venku před zraky přihlížejících elfů zkoušel. První šipka, letící přímo do středu terče proletěla skrz, hned za ní letěla druhá do téhož místa a třetí, která letěla o trochu vedle, terč rozlomila vpůli.
"Odvedl jsi skvělou práci, Williame," řekl za potlesku ostatních elfů starý elf se stříbřitými vlasy. "Avšak, jak jsem již říkal, toto dřevo je nám svaté, a proto své kuše nemůžeš vyrábět ve velkém."
Gattlingovi poklesla brada. "Ale to je přeci k ničemu! K čemu je mi vyrobit kuši, když nemohu vyrobit více exemplářů a rozšířit je mezi lidi?"
"Ale můžeš, můžeš předat svůj plán na kuši, komu jen budeš chtít, otázkou ovšem je, kde sežene dřevo."
Tak tohle už bylo na Gattlinga moc, vždyť ten elf se mu tu přede všemi vysmívá! "To ne, já se tak snadno nevzdám!" vykřikl zlostně William a už už nabíjel další šipku, když jeden z přihlížejících elfů vykřikl nějaké zaklínadlo a nešťastný vynálezce opět ležel bezvládně na zemi.
"Tu kuši mu vezměte a pečlivě uschovejte" řekl starý elf.
"Ale otče, není přeci správné jej připravit o tento jediný skvostný výrobek," odvážilo se vzdorovat jedeno z elfích dětí postávajících kolem.
"Má v hlavě plány, Imthisile, už to je mnoho. A navíc, třeba ji jednou znovu vyrobí. Pokud mi totiž paměť dobře slouží, kousky našeho posvátného dřeva se vyskytují také v těch nejcennějších pokladech..."
I když William tvrdě spal, poslední slova starého elfa mu utkvěla v paměti, a když se druhého dne ráno probudil pár mil jižně od Yewu, byla právě tato věta tím, co ho donutilo vstát z prašné cesty.

Příběh posbíral a sepsal Imthisil - poslední z Yewských elfů

Copyright 1999-2013 Dark Paradise